Facebook pixel

Tři děti = 100+1 x poprvé, II.část

Tři děti = 100+1 x poprvé, II.část

A čekáme druhé miminko :)

  • Jaké bude? Každý chce holku a kluka. Musím chtít taky, bylo by to správné... jenže já chci kluka. Chlubit se tím nebudu,protože si budou všichni myslet že jsem divná.

"Něco tam vidím..." říká doktorka.

  • No bezva, ale co? Co že to nosím pod srdcem? Kdo mě to šolíchá v bříšku a kvůli komu zvracím vše, co sním? Tak pindík! Vidím ho... super, jak to říct rodině... první na ráně je maminka v čekárně. Babičko.. čekáme kluka. Nic... Mami? Halooo... dobře, přemýšlí... ale proč? Trápí ji to snad? Po  pár minutách se smějeme při představě, jak budou spolu zlobit :)
  • Manžel se raduje, před chlapama bude borec, že má dva "dělníky" na barák :)

Těhotenství podruhé..

  • Břicho roste, musím vyndat těhotenské kalhoty.. musím. Neroste nějak rychle? Ach jo..
  • Vytahnu oblečení po prvorozeném Peťulkovi. Peru asi tak polovinu toho, co jsem měla schované, protože vím že to zdaleka ani neunosíme.
  • Žehlení počká, kočárek máme, přebalovák taky... pleny koupím, až budou nějaké v akci a k nim sprcháč 2v1 a olejíček.

Tohle těhotenství utíká nějak rychle...

  • začínám 9. měsíc a rozhodně na nic nespěchám. Vždyť mám ještě pár týdnů než přijde nejhorší okamžik v mém životě..nebo vlastně už druhý nejhorší. Manžel je v práci, tak z nudy žehlím, sestavím postýlku.. díky bohu, že jsou dvouleté děti tak hodné... den po náročném "přípravném dni" jdu na kontrolu do porodnice.. dva týdny před termínem. Chtějí mě donutit rodit co nejdříve, bojuji co to jde, přemlouvám.. tak to nepujde ani po dobrém, ani po zlém. Zlatá střední cesta neexistuje. Jedu si domů pro tašku do porodnice, zavolám manželovi a s ironií mu říkám, že doktoři rozhodli že budeme rodit za dva dny. Až v nemocnici se dozvlídám, že jen proto, že jsem v 15 letech prodělala trombozu a teď si píchám injekce na ředění krve. V Rokycanech to nikoho nezajímalo, proč v Plzni ano?

Den D má být v neděli ráno.

  • V sobotu si dám poslední klidnou večeři, ulehnu do postele a modlím se, ať se probudím s miminkem v náruči. Probouzím se v noci, bez miminka s mokrou postelí...HA! Na mě si doktoři nepřijdou... jako největší frajerka jdu na sesternu, oznámit že rodím.
  • Víc než já se, ale usmívá sestra, která mě s ironií posílá do postele, že rodící žena vypadá jinak. Fajn, špatně jsem to podala, přijdu až budu omdlívat bolestí.
  • Za pár minut se to rozleželo sestře v hlavě a přijde si pro mě... Na porodním pokoji volám manželovi a podávám istrukce.."Opatrně vzbuď Peťulku, oblékni ho, vezmi jeho tašku a odvez ho k babičce, pak jeď domů, dej si něco sladkého k jídlu na energii a čekej, zavolám až uznám za vhodné, že je na čase..". Položím telefon, jdu si dát sprchu.. vylezu ven a kdo na mě kouká? Manžel. Nevěřícně koukám na hodiny..20 minut po našem rozhovoru byl u mě. Co sakra nepochopil? Bože kde se tu vzal?
  • Usmívá se na mě jako sluníčko a provokativně popěvuje "my budeme rodit, my budeme rodit..." Dost... MY??? U druhého porodu, už jeho přítomnost přestává být žádaná... "Dělej že tu nejsi.." říkám v bolestech zatímco mu drtím ruku.. Prosím ho, aby už nikdy nedopustil, abych ještě někdy rodila. Tříhodinový porod utekl jako voda... myslím si zpětně. Rozhodně to nebyla taková tragedie.

Miminko 3,3kg a 49cm je krásné...

  • už jen proto, že je venku tma a na sále se svítí příjemným tlumeným světlem...
  • Dny v porodnici byli krásné, běhala jsem, jako bych ani nerodila, překvapuje mě jak je mi skvěle... Vojtíšek je žlutý jako citron, pobyt si prodlužujeme o jeden den a hurá domů. Tak a co teď? Co dělají lidi, když přijdou domů? Mazlíme se všichni společně, pak jdu poklidit, dám si něco k jídlu, nakojím, přebalím... Kde je únava? Dny mi přijdou stejné jako před pár měsíci, jen s tím rozdílem, že v noci místo čůrání se budím na kojení a místo břicha mě tlačí nalité prsa.

Čas plyne jako voda...

  • Vojtíšek rozhodně není spavé miminko... vlastně ani není tak tichý jako jeho starší bráška.

On je úplně jiný než bráška... ve všem jiný!

  • Přece není možné, že dítě může takhle zlobit! Proč je tak aktivní? Proč furt brečí, nespí, sakra proč už leze?
  • Jestli jsem u prvního dítěte byla zoufalá a nic nestíhala, s dvěma dětma musím stíhat vše a také stíhám.. divné.
  • Snažím se z toho malého rošťáka dostat první slovo.. jak jinak než "máma"... "Řekni máma...MÁMA!" hláskuji písmenko za písmenkem. Odpověď? TÁTA!! Proboha vždyť já to slovo snad celých 8 měsíců nepoužila, proč by to měl říkat... fajn. Je to jen první slovo...

jenže za ním následuje bába, děda, ne, teta... a asi na 10 místě bude máma. To už je mi, ale vážně jedno, protože jsem zvyklá, že na mě volá bába, když něco chce. Tohle dítko je pěkný čuník... pračka se zaplní mnohem rychleji než s jedním dítkem, tak prostě vydrží v tom co má, alespoň půl dne. Při zjišťování proč nám tak ničí nervy je diagnoza u lékařů odborníků jasná. ADHD 

Nevíte co je ADHD? nevadí, v příštím článku Vám popíši, jak jsme se s touto diagnózou vyrovnali :)